Když jsme se před několika lety rozhodli pro domškoláctví, představovala jsem si, jak si každý den na půlhodinky se synem sedneme a on začne s chutí a v pohodě vyplňovat hravou písanku a počítat veselé příklady. Přece si to sám vybral, že nechce chodit do školy, tak z toho musí být nadšený! PROSTĚ MUSÍ!
To jsem se ale pěkně spletla! Ve chvíli, kdy jsem ho usadila ke stolu s pečlivě vybraným perem a natočeným sešitem pro správný sklon písma (protože tak jsme se to přece učili, tak to musí být správně – prostě musí!), z toho nadšeného dítěte, které zajímalo milion věcí a pokládalo každý den 3865 otázek, se zhroutila do židle hromádka neštěstí. Půl stránky v písance psal skoro hodinu, deset příkladů v početníku počítal dalších 30 minut. Povzbuzovala jsem ho, chválila, slibovala a pochybovala.
Je tohle to, co jsme chtěli?
Ne, syn ani já jsme se v tomhle necítili dobře. Jemu tenhle způsob učení nevyhovoval. Uměl už psát (ne vázaným písmem s perfektním sklonem, ale napsal si vždy, co potřeboval), počítal dávno tisíce a v početníku se jen sčítalo a odečítalo od 1 do 20. Jenže musíme přece přinést něco na přezkoušení, MUSÍME DOKÁZAT, že to fakt umí.
Cítila jsem se v těchto chvílích jako bachař nad vězněm. Přenesli jsme si školu domů a já jsem byla její prodlouženou rukou, protože někdo přece tu úču dělat MUSÍ! To dítě přece samo neví, co se má učit.
Měla jsem strach a vztek.
Když nechám zodpovědnost za učení se na synovi, zvládne se naučit všechno, co je třeba?
A BUDE TO DOST?
Ale ještě víc jsem byla naštvaná sama na sebe, že na něj tlačím, že ho nutím a tímhle mým přístupem kazím každý den hodinu našeho společného času. A vážně jen hodinu? Neničím tím pomalu a plíživě celý náš vztah?
Ne, takhle to tedy nechci. Je to můj strach. Moje pochybnosti, moje nastavení mysli, moje představy, které jsem si vybudovala kvůli systému, ve kterém jsem vyrostla.