Když jsme se před několika lety rozhodli pro domškoláctví, představovala jsem si, jak si každý den na půlhodinky se synem sedneme a on začne s chutí a v pohodě vyplňovat hravou písanku a počítat veselé příklady. Přece si to sám vybral, že nechce chodit do školy, tak z toho musí být nadšený! PROSTĚ MUSÍ!
To jsem se ale pěkně spletla! Ve chvíli, kdy jsem ho usadila ke stolu s pečlivě vybraným perem a natočeným sešitem pro správný sklon písma (protože tak jsme se to přece učili, tak to musí být správně – prostě musí!), z toho nadšeného dítěte, které zajímalo milion věcí a pokládalo každý den 3865 otázek, se zhroutila do židle hromádka neštěstí. Půl stránky v písance psal skoro hodinu, deset příkladů v početníku počítal dalších 30 minut. Povzbuzovala jsem ho, chválila, slibovala a pochybovala.
Je tohle to, co jsme chtěli?
Ne, syn ani já jsme se v tomhle necítili dobře. Jemu tenhle způsob učení nevyhovoval. Uměl už psát (ne vázaným písmem s perfektním sklonem, ale napsal si vždy, co potřeboval), počítal dávno tisíce a v početníku se jen sčítalo a odečítalo od 1 do 20. Jenže musíme přece přinést něco na přezkoušení, MUSÍME DOKÁZAT, že to fakt umí.
Cítila jsem se v těchto chvílích jako bachař nad vězněm. Přenesli jsme si školu domů a já jsem byla její prodlouženou rukou, protože někdo přece tu úču dělat MUSÍ! To dítě přece samo neví, co se má učit.
Měla jsem strach a vztek.
Když nechám zodpovědnost za učení se na synovi, zvládne se naučit všechno, co je třeba?
A BUDE TO DOST?
Ale ještě víc jsem byla naštvaná sama na sebe, že na něj tlačím, že ho nutím a tímhle mým přístupem kazím každý den hodinu našeho společného času. A vážně jen hodinu? Neničím tím pomalu a plíživě celý náš vztah?
Ne, takhle to tedy nechci. Je to můj strach. Moje pochybnosti, moje nastavení mysli, moje představy, které jsem si vybudovala kvůli systému, ve kterém jsem vyrostla.
Moje dítě je nejvíc. I kdyby se v životě nenaučilo psát, číst a počítat, budu ho milovat míň?
Please follow and like us:
