Jmenuji se Martina. Jsem máma tří kluků (11, 9 a 1.5 roku), macecha 17leté slečny a manželka skvělého muže. Všechny naše starší děti jsou již několik let v domácím vzdělávání, a protože nám to dává smysl, vzdělávají se zcela sebeřízeně. Před odchodem na mateřskou dovolenou, jsem čtyři roky vedla tým šesti skvělých lidí ve velké nadnárodní společnosti. Osm let jsem pracovala převážně z domu, pečlivě jsem plánovala svůj čas a díky tomu se mi i při plném úvazku dařilo naplňovat roli maminky, manželky i týmové vedoucí.

Velmi často dostávám otázku, jestli se dá všechno skloubit dohromady a nezbláznit se. 

Ano, někdy jsou dny náročnější, ale většinou panuje doma pohoda. Nikdo nikoho do ničeho nenutí a hodně komunikujeme. To je myslím základ všeho.

…zpět do roku 2013

Když jsem téměř před devíti lety začala pracovat v korporátní společnosti, byl našemu nejstaršímu synovi jeden rok. Nebylo to tehdy jednoduché rozhodnutí, ale bohužel jsem neviděla jinou možnost, pokud jsme nechtěli upadnout do dluhů. Práce, kterou jsem našla díky svým znalostem angličtiny, francouzštiny a portugalštiny, byla sice mimo mé jakékoli předchozí zaměření, ale lákadlo využívat všechny tři cizí jazyky na denní bázi bylo větší. Každý den jsem jezdila 35km tam a zase zpět.

Celých 5 měsíců jsem každé ráno předávala ročního synka do rukou kamarádčiny maminky, která se stala jeho chůvou. I když byla báječná a dodnes vzpomínáme na to, jak nám tehdy pomohla, odjížděla jsem vždy se slzami na krajíčku, protože jsem nemohla se svým malým chlapečkem být. Každý den po návratu z práce jsem si pak nechala vyprávět, co nového se zase naučil, kolik snědl k obědu a jak dlouho odpoledne spinkal. Věděla jsem, že se něco musí změnit, ale netušila jsem, co bych s tím mohla udělat. Práce mě bavila, peníze jsem vydělala slušné a zaměstnání jinde by stejně odloučení od syna nic nevyřešilo.

Tehdy mě totiž nenapadlo, že by bylo možné pracovat z domu.

Jednoho dne jsem se náhodou od jedné z kolegyň, kterou jsem příliš často v kanceláři nepotkávala, dozvěděla, že má skoro stejně malé dítě jako já a že tedy pracuje jen na částečný úvazek a navíc z domu. Poradila mi, abych o tom zkusila promluvit s naším šéfem. Prý by mi „home office“ také třeba schválil, pokud je s mojí dosavadní prací spokojený.

Byla jsem z toho trochu nervózní, protože přece jen jsem byla v týmu ještě celkem nováčkem. Na druhou stranu jsem ale věděla, a tím se řídím celý život, že „líná ústa, holé neštěstí.“ Vyžádala jsem si tedy s nadřízeným schůzku a řekla mu vše na rovinu. K mému velkému překvapení nenamítal vůbec nic. Naopak mi vyžádal od IT oddělení přenosný počítač se všemi nastavenými programy a další nutné vybavení pro to, abych mohla od následujícího týdne začít pracovat prozatím 2x týdně z domu.

Tehdy jsem tedy dostala poprvé možnost skloubit svoji roli maminky malého dítěte s rolí zaměstnankyně a začala jsem si tvořit a organizovat svou první domácí kancelář. 

Když měl starší syn nastoupit do školy, začala jsem se více zajímat o možnosti jiného než tradičního vzdělávání. Syn je velmi citlivá a zvídavá duše, která si žije tak trochu ve svém světě. Je velmi chytrý a zajímá se o různá témata od dinosaurů až po politické uspořádání světa. Nedokázala a nechtěla jsem si představit, že bude nucen sedět 4 hodiny denně v lavici bez možnosti se kdykoli zeptat na cokoli, co mu bude zrovna v tu chvíli připadat nejzajímavější a nejdůležitější. Navíc se sám vyjádřil tak, že „školu nepotřebuje“ (jeho slova).

Věděla jsem, že to nadšení pro vše, co dělá, v něm chci dále podporovat. Věřím, že obrovská vnitřní motivace, kterou v sobě děti přirozeně mají a postupně ji ztrácejí již během školní docházky, by se měla v každém pěstovat co nejdéle a v případě její ztráty bychom se měli pokoušet ji znovu nalézt. Protože jen vnitřní motivace nás dokáže dovést k myšlenkám a objevům, které překračují pomyslné hranice a pomáhají tvořit lepší svět.

Se synem jsme o jiných možnostech vzdělávání mluvili. Napsali jsme si pro a proti. A domácí vzdělávání jasně vyhrálo. Domluvili jsme se, že pokud by to někomu z nás přestalo vyhovovat, můžeme to změnit.

Začali jsme hledat inspiraci na internetu i v našem okolí, ale bohužel jsme zjistili, že moc informací se najít nedá. Začala jsem tedy psát o naší cestě sama a inspiruji další rodiny, jak se dá žít bez škol a svobodně.