Když nechodí do školy, naučí se číst?

Se čtením se to má myslím v naší společnosti úplně stejně jako například s chůzí nebo mluvením. Dřív nebo později se to naučíme všichni, protože naše kultura to vyžaduje. Pokud bychom žili někde v Arktidě, naučily by se všechny děti časem rozlišovat mezi desítkami různých druhů sněhu a pojmenovávat je. Indiánské děti vyrůstající podél toku Amazonky se naučí lovit ryby a rozpoznat jedovaté hady, protože je to pro jejich přežití a budoucí život nutnost. Předpokládám ale, že ani v jednom z těchto příkladů je za to nikdo neznámkuje. Ani neočekává, že se to všechny naučí ve stejnou dobu, na stejném místě a ve skupině dalších stejně starých dětí, které to taky většinou neumí.

Kdysi dávno asi dávalo smysl, když se někdo domníval, že číst se děti naučí jen ve škole. Často totiž čtení neovládali ani jejich rodiče, pokud se jim školních studií nedostalo. Běžně se totiž při práci na poli s knihami nesetkali.

Už bychom si ale jako společnost mohli konečně uvědomit, že tahle doba je dávno pryč. V naší západní kultuře se dřív nebo později naučí číst každý. Písmo je všude kolem nás – celý internet, knihy, mapy, menu v restauracích, návody na cokoli… Děti potkávají první písmena už v útlém věku. SPZetky, nápisy na obchodech, plakáty a často i dětská leporela nebo puzzle jsou doplněné o písmenka.

Některé děti se o ně začnou zajímat už ve velmi nízkém věku, jiné nechávají všechny tyhle znaky chladnými dlouhé roky. Protože se pořád všeobecně věří, že každé dítě se musí naučit číst nejpozději v první třídě, tak i když samotnému dítěti písmo a slova třeba ještě smysl nedávají, nutíme je všechny ho pochopit v šesti letech. Když se jim to nedaří, tak jim pro jistotu napaří učitelka špatnou známku nebo černý puntík (jakoby ten nebyl až tak špatný, i když cejch je to úplně stejný) a řekne se, že je dítě pomalejší (v lepším případě). Často pak rodiče ještě navíc dostávají domácí úkol pravidelně s dítkem doma číst. Jsou stavěni nejen do role bachaře svého dítěte, ale také se spolu s učitelkou stávají tím, kvůli komu se čtení dítěti dost možná znechutí navždy.

Honzík se začal poprvé o písmena zajímat kolem 7 let. Potřeboval si totiž přečíst nápisy v Minecraftu. To byla jeho motivace. Nejdřív se naučil velká tiskací a potom pomocí psaní na klávesnici si rychle osvojil i malá tiskací písmena. Trvalo to jen pár dní a četl plynně a úplně samostatně. Prostě to v tu chvíli sepnulo a naskočilo samo. Kdyby chodil do školy, měl by v tu dobu už za sebou větší část první třídy vyplněné spoustou slz a stresu a zkažených večerů při trénování četby nahlas.

Adámek se naopak vyptával na písmena už asi od dvou let. Nic jsme ho neučili, jen odpovídali na otázky a trpělivě hráli všechny písmenkové hry, které hraje s velkou preferencí rád dodnes. Kdekoli písmena viděl, ukazoval a pak opakoval. A takhle to bylo pár let. Když mu byly 4 roky, chodil do školky, kde mě jednou zdržela paní učitelka a důrazně mi doporučila, ať ho číst neučíme, protože mu to ve škole bude na škodu. Naštěstí jsme už v tu dobu plánovali domácí vzdělávání, takže mě to nijak nerozhodilo. Jen jsem se znovu pozastavila nad nesmyslností těch zastaralých osnov. Myslím, že někdy v tom týdnu jsme zjistili, že už Adámek číst umí, listuje si v atlasech a nedělají mu problém ani slova jako “Austrálie” nebo “Španělsko”. Dnes je oficiálně prvňák, ale přečetl už víc než dvacítku knih, několik komiksů, běžně chatuje na internetu a píše smsky.

Každé dítě je jiné a každé si k tomu čtení nějakým způsobem dojde. Každé k němu bude mít dost pravděpodobně jinou motivaci, někdo se ho naučí jen proto, že si sem tam bude potřebovat něco přelouskat a z někoho bude knihomol. Obojí a i vše mezi tím je v pořádku. Myslím, že nejdůležitější je dětem čtení neznechutit a dát jim možnost k němu dojít po své vlastní cestě. Chodit jsme se taky nakonec naučili všichni.