Před půlrokem se Natálce nechtělo nic. Byla neustále unavená, otrávená, vystresovaná. Nic ji nebavilo, nic ji nezajímalo. Na jakýkoli náznak vzdělávání, ať už šlo o školu, dokument v televizi, deskovou hru, návštěvu muzea, povídání o historii nebo listování v encyklopedii dokázala reagovat jen znechuceným obličejem. V podstatě na každou otázku týkající se byť jen vzdáleně něčeho, co se obvykle ve škole učí, odpovídala otráveně: “Nevim, to jsme se neučili.” Hlavně aby nemusela chvíli přemýšlet a mohla případnou neznalost svést na někoho jiného (učitelku, ŠVP, zavřenou školu, distanční výuku atd.).
Mohli jsme to všechno hodit na pandemii nebo na pubertu. Nebo možná oboje zároveň, Natálce je 14. Jenže jí nikdy nevadilo vídat menší kolektivy a méně často, takže lockdown se jí vlastně celkem líbil. Byla ale už děsně demotivovaná tím, jak jí škola sebrala jakoukoli svobodu, pohodu, zábavu i vlastní odpovědnost. Nechápala, proč musí vysedávat na online hodinách, které jí nic nedají. Proč musí strpět “volitelné předměty”, které si nevybrala.
Všichni jsme společně došli k názoru, že už to takto dál nepůjde a rozhodli se stejně jako již dříve u synů pro domácí vzdělávání. Když je dítě několik let formováno systémem tradičního školství, první fází po přestupu do individuálního vzdělávání by měl být tzv. deschooling. Deschooling totiž umožňuje to, co opravdu říká – odškolnění. Je to jednoduše postupné odpoutání se od všeho, k čemu bylo dříve dítě z vnějšku nuceno. Je tím myšleno třeba nedobrovolné ranní vstávání, mlčení na povel, mluvení na povel, učení se toho, co dítě nezajímá, trávení času tam, kde nechce být, s lidmi, které nemá rádo, strach z chyby, dělání čehokoli jen proto, že mu to někdo řekl, očekávání vnějšího hodnocení, ubíjení kreativity a popírání vlastních potřeb a pocitů.
Tato fáze je složitá, dlouhá, ovšem velmi potřebná pro dítě i rodiče. Pokud se přeskočí, mohlo by se lehce přihodit, že se škola jen přenese domů, dítě zůstane stále stejně otrávené a rodič nebude tušit, kde je neustále ten problém. Začne být nervózní a celé by to mohlo skončit velmi pošramoceným vztahem mezi dítětem a rodičem, případně i macechou, když vezmu v úvahu naši situaci. Je třeba dát sobě i dítěti čas si odpočinout, nudit se, urovnat si myšlenky i nálady. Čím déle dítě v systému bylo, tím delší by měla být deschoolovací fáze.
Po několika týdnech či měsících (určitě záleží i na osobnosti dítěte a pozorovacích schopnostech rodiče) se ovšem začnou dít věci. Natálka taky potřebovala nějakou dobu nedělat nic. Tedy alespoň pokud bychom se koukali okem rodiče školního dítěte. Poslouchala hudbu vleže na posteli s pohledem upřeným do stropu, hrála Minecraft a Among us, sem tam něco přečetla a přemýšlela si. Učebnice neotevřela, online kurzy ignorovala. To trvalo pár týdnů.
A pak si nainstalovala Duolingo a začala se učit kromě francouzštiny ještě italštinu. O pár dní později si sama vyrobila vánoční vesničku z kartonových krabic. Jednoho dne mě poprosila o doporučení nějakých zajímavých knih, co budou mít daleko do trapných dívčích románů. Za další dva týdny si řekla o ukulele, aby se na něj potom začala sama podle YouTube učit hrát. Před pár dny mi oznámila, že už prošla celou učebnici přírodopisu pro 8.třídu, udělala si spoustu poznámek a téma lidského těla jí připadalo zajímavé a bavilo ji. Zase se směje, povídá a hraje si mladšími bratry, zapojuje se sama od sebe do chodu domácnosti, někdy se jen tak přijde s něčím pochlubit nebo svěřit.
Začíná se snad cítit zase uchráněna od školního systému, ve kterém jí nebylo dobře, cítí uznání a přijetí od svých nejbližších. Ta potřeba seberealizace není ničím jiným než potvrzením toho, že všechny ostatní její potřeby jsou naplněny. Neznamená to, že jsme už na konci této cesty, možná nikdy nebudeme. Stále je na čem pracovat. Chce to ještě víc času, trpělivosti, pochopení, tolerance a lásky. A to hlavně od nás dospělých k Natálce. Vše, co se od jejího přechodu ze školy do domácího vzdělávání událo, je ale jen důkazem, že způsob i směr jsou správné. Její proměnu vidím já, její máma, táta, prarodiče i sama Natálka a to je přece nejvíc 🙂
Jsem máma tří báječných kluků, kteří se vzdělávají doma, a zároveň macecha úžasné 17leté slečny studující distanční svobodné gymnázium.
Podporuji rodiny, které chtějí začít s domškoláctvím, nebo už jdou cestou svobodného učení mimo školu.
Pokud byste taky chtěli vědět, jak se pustit do domácího vzdělávání, vše potřebné najdete v mojí online přípravce ŽIJEME BEZ ŠKOLY PRO ZAČÁTEČNÍKY.
Jak zjistím, pro které dítě je vhodné domškola? Jsou tipy dětí, které potřebují řád. Dcera je teď naprosto ve stejne fázi. Jde do ouberty, ale škola ji přestává bavit a horší se jí známky, nikoli proto, že by nechápala, ale pro nezájem, dokonce některé úkoly nedodělá, protože je jí to “jedno”, už se jí nechce.
Navíc ale je velmi společenská. Zpět do školy z distanční se jí nechce, což nrznamená, že by nechtěla za dětmi. Začíná “utíkat” při výuce do světa hudby, nebo poslechu. Ráda bych, aby měla podporu, ale věděla, že škola je její zodpovědnost. Ake čiňte zodpovědným někoho, kdo je frustrován.
Říká se, že domácí vzdělávání je vhodné pro každé dítě, ale ne pro každého rodiče 🙂 Myslím, že my rodiče máme často jiné představy o tom, jak by mělo dítě fungovat, co je pro něj důležité a čemu by se mělo věnovat. Nechci nijak radit, jak byste se měla zachovat Vy ve Vaší situaci, ale určitě je vždy dobré s dítětem mluvit. Ptát se, diskutovat, vysvětlit možnosti a případně se domluvit na společném řešení situace. Nechce-li zpět do školy, ale chce se vídat s kamarády, může je potkávat jinde?
Puberta je vždy náročnější období, dětem se bouří hormony, spousta věcí se odehrává v hlavě a my je často nevidíme. Myslím, že je hlavně třeba dítěti vyjadřovat stálou podporu, naslouchat a důvěřovat. Několik let je dětem zodpovědnost systematicky odnímána, nemůžeme pak čekat, že se zničehonic začnou chovat zodpovědně jen proto, že už jsou na to “dost staré”, když do té doby si nemohly rozhodnout ani to, kdy ráno vstanou.
Pokud přemýšlíte o přechodu do domácího vzdělávání, doporučuji hledat zejména vstřícnou školu, která má zkušenosti s domškoláky. Pokud byste se chtěla na něco konkrétního zeptat, klidně mi napište e-mail. Hezký den!
Dobrý den
Přemýšlím, že vezmu dceru se “systému”, ptala jsem se jí, vysvětlila o co jde a byla nadšená.
Vůbec ale nevím, kde začít a jak to celé uchopit.
Vůbec si nevěřím, učit moc neumím a
neumím angličtinu, vlastně žádný jazyk.
Dcera by měla po prázdninách navštěvovat šestou třídu. Moc děkuji za cenné rady.
Jirková Ivana
Dobrý den, o praktických krocích, které je třeba splnit, abyste mohla svou dceru vzdělávat doma, jsem psala tady https://martinaprchalova.cz/copotrebujetevedetodv/. Dále doporučuji určitě blog http://www.ucitneboneucit.cz, kde najdete spoustu faktických informacíNebude určitě na škodu, když si přečtete paragraf 41 školského zákona, který je právě o individuálním vzdělávání. Pokud byste měla další dotazy nebo byste si chtěla jen toto téma popovídat, klidně mi napište e-mail na info@martinaprchalova.cz a domluvíme se.
Určitě nemějte strach, že byste to nezvládla. První krok jste již udělala tím, že o tom přemýšlíte a hledáte tu svoji cestu. Jistě není třeba, abyste ovládala vše, co se ve škole učí. Děti se jsou schopné spoustu věcí naučit zcela samy. A nejen pro učení se angličtiny je možné využívat spoustu aplikací, her, videí nebo online kurzů.
Dobrý den,
bez velké přípravy a zvážení možností jsme byli hozeni do vod IV se synem v 9. třídě. Deschooling mi zní logicky, ale …máme na to čas? Zatím se mi zdá, že ne že bychom čas vyloženě promrhali, ale nejsou za námi vidět moc žádné výstupy, které po nás nejspíš škola bude požadovat – pololetní přezkoušení formou portfolia.
Syn by se nejraději jen válel, mě z toho tečou nervy.
Není rozhodně typ pilného studentíka, který by pak udělal hromadu práce během chvilky, když k tomu sedne.
Jak k tomu přistupovat? Jak to pojmout?
Děkuji za všechny rady.
Magdalena Pohnanová
Dobrý den, příliš Vás asi nepotěším – myslím, že deschooling je třeba opravdu prožít a nepřeskočit. Chápu, že máte obavy z přezkoušení. Proto je potřeba vybrat takovou školu, která bude respektovat momentální synovu potřebu odškolnění a bude chápat principy sebeřízeného vzdělávání. I když se nám to často nezdá, děti se opravdu vzdělávají neustále, akorát to někdy (zejména v pubertě) probíhá hlavně v hlavě. Nezapomeňme, že i například hraní online her je něco učí. Je to spíš na delší povídání a hlavně bych komunikovala se školou. Záleží, jaké požadavky budou mít tam. Chcete-li, klidně mi napište na info@martinaprchalova.cz a můžeme si o tom popovídat víc. Držím pěsti!