Prvních pár dnů domškoláka

Už dva týdny jsme oficiálně domškoláci. Honzík započal po roce odkladu svých devět let povinného školního vzdělávání. Občas se nás někdo zeptá, jaké to je a co se změnilo. A víte co? Je to super právě proto, že se nezměnilo skoro nic. Snad jedině času spolu teď trávíme ještě víc, protože před prázdninami chodili kluci většinou do školky. A já mám občas večer vymluvenou díru do hlavy, že už se mi nechce dělat vůbec nic. Ovšem vzhledem k tomu, že Honzík se naučil úplně sám číst asi před půl rokem, angličtinu z Minecraftu studuje rychlostí 10 slov za den a počítat umí od pěti let, tak máme trochu náskok. Přesto se každý den snažím alespoň na hodinu zadat nějaké „školní“ úkoly. Samozřejmě tu hodinu rozdělím na dvě až tři části po kratších intervalech. Koho by bavil hodinu jeden předmět, že?

O tom, jaký jsme měli první školní den, si můžete krátce přečíst tady.

A jak máme tedy zorganizované naše další  běžné dny?

Většinou ráno vstávám kolem sedmé, než se vzbudí kluci, abych stihla ještě něco udělat z mé práce pro korporátní firmu, kde jsem zaměstnaná jako vedoucí týmu. Honzík a Adámek vylezou z postýlek obvykle kolem půl deváté, převléknou se, nasnídají, vyčistí zuby a chvilku si pohrají, někdy Minecraft, někdy s legem nebo dinosaury. Kolem desáté zadám první téma „výuky“. Honzík by nejraději jen četl nahlas, ale vzhledem k tomu, že číst už umí opravdu dobře, musíme se věnovat i dalším předmětům. Někdy tedy počítá příklady v početníku nebo společně vyplňujeme úkoly v prvouce nebo píše do písanky a já u toho kontroluji správné držení tužky. Na doporučení jsem koupila silnou trojhrannou tužku s vyřezanými důlky, která se správným úchopem opravdu pomáhá. Díky tomu, že Honzík umí číst, může dost často dělat úkoly sám. Zvládne si bez problémů přečíst zadání a pochopit celý úkol. Asistuji minimálně, někdy ho nechávám pracovat úplně samostatně a jen společně hodnotíme výsledek.

Známky nedáváme. Místo jedniček mu kreslím kytičky, srdíčka, ryby a dinosaury.

Když nemáme chuť na nic z rámcového vzdělávacího programu, vymyslíme si například projekt na téma (naposledy o Chorvatsku), zahrajeme si pexeso (nejčastěji anglicko-české s vlajkami nebo hlavními městy) nebo zpíváme. Kluci jsou ke mně dost tolerantní a nevadí jim, že zpívám falešně a neumím hrát ani na kytaru ani na ukulele jako táta.

Odpoledne máme dalších 15-30 minut, kdy děláme zase něco jiného než dopoledne. Když přijde táta z práce, zahraje si s nimi a zazpívá nebo si chvilku zakopou s míčem. Večer můžou kluci zůstat občas déle vzhůru, když koukáme na dokument o přírodě, případně jejich oblíbený seriál Byl jednou jeden život.

Mezi tímto vším jedou děti občas s babičkou a dědou na výlet nebo na chatu. Dost často se pak vracejí s úplně novými informacemi a zážitky například z kamenolomu, katakomb, pohádkových vesniček a podobně. Na chatě chodí s dědou do lesa na houby a lesní jahody, sekají trávu, hrabou listí, trhají jablka a švestky, brodí se v potůčku, hrají fotbal nebo chytají žáby, slepýše, kobylky a šneky, aby si je prohlédly a zase pak pustily zpět do přírody. Když zůstávají celý den se mnou doma, většinou je před obědem, vyženu na zahradu. O víkendu jsou zase často na zahradě u druhé babičky, která v týdnu ještě chodí do práce, nebo jedeme na výlet.

Nemyslím si, že děláme něco nějak odlišně než většina rodičů, která se svým dětem věnuje. Jen díky domácímu vzdělávání jsme spolu mnohem více času. Určitě přijdou i nějaké krušné chvíle a ponorka. Prozatím jsem ale nadšená a nepřestávám se divit, jak mi kluci kvetou před očima, dělají pokroky úplně ve všem každý den a jak nás všechny baví spolu jednoduše být. O žádném ze svých dosavadních životních rozhodnutí jsem nebyla přesvědčenější, že je správné. Říká se, že domácí vzdělávání je vhodné pro každé dítě, ale ne pro každého rodiče. A já už dávno vím, že pro nás tedy vhodné je v obou případech.

U toho všeho pořád pracuji na plný úvazek, většinu týdne samozřejmě z domu. Ohledně toho, jak zvládáme i toto, dostávám snad ještě víc otázek, ale o tom zase třeba až někdy příště.