Co je to “podnětné prostředí”?

Ze zkušenosti si dovolím tvrdit, že pokud už jste začali přemýšlet o tom, že dáte (nebo nikdy nevezmete ) dětem svobodu v jejich vzdělávání, pravděpodobně podnětné prostředí zajistit dokážete. Neznamená to totiž, že máte rozlehlou zahradu a velký dům plný všemožných pomůcek, které mají za úkol děti nalákat, aby si s nimi „hrály“ a přitom se jako by mimochodem vzdělávaly. Dát svobodu dětem ve vzdělávání neznamená, že je necháme používat například mikroskop, kdy chtějí. Znamená to, že akceptujeme, že jim je mikroskop úplně ukradený.

Podnětné prostředí pro sebeřízeně se vzdělávající dítě tvoříme tak, že mu nasloucháme, sledujeme jeho zájmy a vnímáme ho jako toho, kdo řídí celý proces učení bez ohledu na systém a jeho požadavky. Podnětné prostředí tedy dokáže vytvořit každý, kdo své děti miluje, respektuje je a je otevřen tomu učit se od nich, ne učit je. Každý rodič, který je ochoten pracovat neustále sám na sobě, opouštět staré vzorce a stereotypy, je tedy schopen vytvářet skvělé prostředí pro své děti.

A jak toto tedy probíhá? No, prostě jako život. Děti se učí samy každou vteřinu svého života a vypadá to velmi podobně, jako když se učíme my dospělí bez povinnosti, ale prostě tím, že žijeme. Dostaneme se do nějaké situace, kterou musíme vyřešit, zatoužíme poznat a dozvědět se o něčem, o čem nám někdo vyprávěl, zahlédneme něco v televizi, na internetu a tak podobně. Zkuste si vzpomenout, co, kdy a jak jste se naposledy naučili?

Například já jsem se za posledních pár dní naučila:

• Natočit reels na Instagramu
• Správně nastavit nosítko pro miminko
• Zařídit odtah nepojízdného auta
• Jak se dá uspořádat promítání filmu v kině
• Odřídit v klidu a pohodě 600 km během jednoho dne (ne v tahu samozřejmě)

Děti, které nechodí do školy a mají možnost se učit sebeřízeně, postupují úplně stejně. Naše děti mi často popisují, jak se něco učí, i když ony samy to vnímají pořád jako hru.

Sedmiletý Adámek je nadšenec do sportu a hudby. Jakýkoli nový sport zkouší a trénuje tak dlouho, dokud není s výsledkem spokojený. Pokud se mu něco nedaří, hledá si k tomu videa na YouTube a zkouší pak například napodobit fotbalové triky Cristiana Ronalda. Písničky se učí taky pomocí YouTube. Pustí si video i s textem a zpívá společně se zpěvákem tak dlouho, dokud text neumí zpaměti (a to i v několika různých jazycích). Občas někde zaslechne novou písničku, nebo jméno interpreta, kterého ještě nezná, tak jde a zkoumá jeho tvorbu. Takhle například objevil Michaela Jacksona, Imagine Dragons, Daft Punk nebo Pink.

Desetiletý Honzík miluje počítačové hry. Hraje často a rád. Nezúčastněný dospělý by možná řekl, že jen paří, ale my víme, že se děje mnohem víc. Trénuje samozřejmě čtení a psaní. Komunikuje anglicky a často i v dalších jazycích. Vytváří postupy a strategie, učí se toleranci, spolupráci, trpělivosti nebo logice. Občas svoje nadšení z konkrétní hry přenáší do offline života a potom třeba vyrobí deskovou hru na stejné téma, nebo svým zapálením nadchne pro reality hru i kamarády a pak se klidně může stát, že si začnou všichni vyrábět kostýmy na téma Minecraftu. Nedávno se naučil vytvořit vlastní animaci a přidat do ní hudbu. Tomu předcházelo stažení vhodných programů, instalace, konvertování souborů atd.

Tedy není třeba být superkreativní akční rodič. Naopak bych řekla, že to může někdy být i na škodu, když jen proto, že se bojíme, abychom dítě o něco neochudili, zahlcujeme ho podněty, až ono samo ztratí zájem se cokoli učit ze své vlastní vnitřní motivace. Tak to totiž funguje ve škole.

Nikdo nemůže nabídnout dítěti úplně vše. Ani škola. A je v pořádku, že dítě se učí a poznává nejprve podobné věci, které baví a zajímají jeho rodiče. Je součástí rodiny, která nějak funguje, má své hodnoty a zájmy, které se dítě přirozeně učí a napodobuje. Některé rodiny jezdí v zimě lyžovat na hory a jiné vůbec ne, některé lezou po skalách, jiné muzicírují, další chodí v neděli do kostela, některé cestují obytňákem Evropou a další třeba žijí na farmě. Děti mají kamarády, potkávají další dospělé, vnímají média a vůbec svět kolem sebe, díky kterému poznávají další témata, o kterých vás třeba nikdy nenapadlo ani přemýšlet. Posloucháte svoje dítě, jeho otázky, zkoumáte a hledáte odpovědi a pak z ničeho nic zjistíte, že:

• Vybíráte místa dalších výletů podle toho, jestli tam mají akvária s mořskými živočichy
• Objíždíte dinoparky a dokážete vyjmenovat 23 druhů dinosaurů
• Učíte se španělsky, rusky, chorvatsky a řecky („mami, aspoň pár vět!“)
• Hrajete stolní tenis, fotbal, basketbal a taky Minecraft („my ti budem pomáhat, mami.“)
• Skáčete přes švihadlo
• Hrajete na ukulele
• Snažíte se nastudovat něco o Albertu Einsteinovi, Stephenovi Hawkingovi a Billu Gatesovi
• Zaujatě čtete komiksy
• Jdete do kina na Jurský svět

A spoustu dalších věcí, které vás nikdy nezajímaly nebo jste na ně už dávno zapomněli. Dítě se nejen učí samo, ale učí i vás, jak žít a přitom si pořád hrát. Možná i ten mikroskop se bude nakonec hodit.

Pokud vás napadlo, že takhle přece nasloucháme dětem od malička, máte pravdu. Rozplýváme se nad tím, když si poprvé samy chytnou chrastítko, když řeknou první slovo, když se poprvé překulí na bříško, když udělají první krůčky, když… (doplňte milion dalších věcí). A takhle přirozeně až do doby, než jim je šest a mají jít do školy. Systém už udělal svoji „práci“ a přinutil nás si myslet, že když je dětem šest let, nejsme už dostatečně dobří na to, abychom jim byli partnery na jejich cestě životem a učením. A hlavně, že ony samy se už nic dalšího naučit nedokáží.

Vážně tomu věříte?