Co je unschooling?

Zcela jednoduše řečeno unschooling je život bez škol. Unschooling je vyrůstání bez institucí. Znamená úplné odmítnutí konceptu jakéhokoli institucionalizovaného vzdělávání a zároveň nevytváření náhradního „školního“ prostředí doma. Žít unschooling znamená nesnažit se naplňovat školní vzdělávací programy, ale naopak nechat děti žít a vzdělávat se i navzdory jim.

Unschooling je jedna z forem sebeřízeného vzdělávání. Znamená věřit, že každý se naučí přesně to, co potřebuje pro svůj vlastní život ve chvíli, kdy je sám připraven.

Být rodičem unschoolera určitě neznamená, že si dítěte nevšímáte. Naopak unschooling nebo sebeřízené učení je společný život v plné přítomnosti a dobrovolnosti každého člena rodiny. Je to vytváření bezpečného, láskyplného, respektujícího a podnětného prostředí, které otvírá a ukazuje všechny možnosti, podporuje zájmy, ale nikdy nenutí a nenařizuje.

Unschooling v pravém slova smyslu je v Česku nelegální, dítě musí být vždy na nějaké kmenové škole zapsané, protože bez toho by jeho zákonní zástupci překračovali zákon a hrozila by jim návštěva OSPODu a v krajním případě i odebrání dítěte.

Naštěstí už i u nás jsou tzv. „svobodné“ nebo „svobodné a demokratické školy“, které mají o sebeřízeném vzdělávání povědomí a svým žákům ho umožňují. Najdete je například na webu Asociace svobodných demokratických škol. Jen díky nim se mohou rodiny jako je ta naše unschoolingu alespoň blížit a snažit se ho dopřát minimálně dětem. Rodiče a škola poté fungují jako jakýsi štít mezi svobodně vyrůstajícími dětmi a svazujícím systémem a státem.

Jedním ze základních předpokladů pro unschooling je všudypřítomná dobrovolnost. Pokud vám připadá, že tento způsob života pro vaši rodinu není vhodný, je to v pořádku. Možná jste na úplném začátku cesty (jako my před několika lety) a zatím si to neumíte představit (jako kdysi my). Myslím ale, že sebeřízené vzdělávání je vhodné a hlavně přirozené pro každé dítě, protože každé se tak, aby se neustále něco nového učilo, narodilo.

To jen my dospělí si myslíme, že je potřeba tento tisíci lety ověřený proces nahradit v jeho šesti letech institucí, která mu dalších devět let bude říkat co, kdy, jak, kde a s kým se učit dál. A to i přesto, že dnes už žijeme v úplně jiné společnosti, než v jaké jsme vyrůstali my. I přesto, že celý svět se mění tak rychle, že ani nejlepší školní systém světa nemůže vědět, co budou potřebovat umět naše děti za 10 nebo 20 let.

Proto myslím, že to úplně nejdůležitější v současné době je dětem nevzít chuť do učení se čehokoli, co je v tu chvíli zajímá. Zároveň jim nebrat zodpovědnost za jejich vlastní život a vzdělávání, aby věděly, že se neučí kvůli učitelům, rodičům nebo známkám, ale jen kvůli sobě samým s plným vědomím toho, že nikdo jiný za ně žít jejich život nebude.

Věřím, že pokud by si toto uvědomovala většina lidí, nebyli bychom jako společnost tak lehce manipulovatelní, nenechávali bychom za sebe tak snadno rozhodovat jiné a nedivili bychom se pak, že za nás dělají věci, které se nám nelíbí. A je jedno, jestli jde o násilného partnera, špatného šéfa nebo hloupé politiky.