Strastiplná cesta na (ne)Azurové pobřeží

Zanedlouho se chystáme na další zahraniční výpravu a tak už je nejvyšší čas, abych sepsala naše zážitky z listopadové cesty do Nice. Původně jsem s vámi chtěla sdílet vyprávění hned, ale potom jsem usoudila, že bude lepší nechat vše trochu uležet. Ten týden totiž nebylo skoro nic tak, jak jsme si naplánovali.

V neděli 17. listopadu jsem s Honzíkem a Áďou nastoupila v Jihlavě do vlaku, dorazili jsme do Brna, přestoupili na autobus RegioJetu a dojeli do Vídně, odkud nám asi o čtyři hodiny později mělo letět letadlo do Nice.

Letenky jsem kupovala asi s dvouměsíčním předstihem. Wizz Air létá do Nice z Vídně dvakrát týdně v neděli a ve středu. Po zkušenosti z naší dovolené ve Španělsku a také proto, že s námi tentokrát nejela Natálka-pomocnice, eliminovala jsem zavazadla na jednu krosnu pro mě a jeden malý batůžek pro každého ze synů. Krosnu jsem zvolila hlavně proto, abych měla vždy dvě volné ruce, protože to je totiž úplně stejně jako mám dětí. Za zpáteční letenky jsem zaplatila asi 4500 Kč včetně sedadel a odbaveného zavazadla.

Až do našeho příjezdu na letiště Schwechat ve Vídni probíhalo všechno bez problémů. Těšili jsme se na sluníčko jihu Francie, hráli slovní fotbal a pobíhali po odletové hale tam a zpátky, protože samozřejmě když jeden z kluků potřeboval čůrat, druhý chtěl hned na to koupit něco k pití. Toalety jsou na druhé straně haly než obchod s potravinami. Zkrátka 3 hodiny uběhly jako nic.

Změna plánu

Když jsem usoudila, že se čas odletu našeho letadla přiblížil, sebrali jsme všechny naše saky paky (krosnu jsme už měli odbavenou nějakou chvíli) a přesunuli se k bezpečnostní kontrole. Tam jsme se ocitli v nekonečné frontě zpruzených lidí, kteří všichni vypadali, že když nebudou ve svém letadle do 10 sekund, skončí jim život.

Takže rychle všechno odložit, sundat bundy, mikiny, sluchátka, kabát, šálu, brýle, batohy, vyndat z mého batohu pracovní notebook, vyndat soukromý mobil a pracovní mobil, doklady, palubní vstupenky… Všechno naskládat do připravených boxů a poslat pod skener. První syn prošel kontrolou, druhý syn prošel kontrolou, já taky a nikdo nepípal. Hurá! Ve chvíli, kdy jsem se začala radovat, že jsme všechno zvládli a můžeme se obléct, navěsit na sebe všechno, co už neuneseme v rukou, mě oslovil pán v uniformě z letištní kontroly:

,,To je váš batoh, paní?“

Ano, byl to náš batoh. Byl to Honzíkův batoh. V první chvíli mi nedošlo, co po mě chtějí a proč se prostě nepodívají dovnitř, jestli se jim něco nezdá. Poslali nás stranou, ať počkáme a batoh si nechali. Když jsme si všechno sbalili, začala jsem se zajímat, co se tedy děje a kdy dostaneme batoh zpět.

Páni v uniformě se ale už věnovali dalším cestujícím procházejícím kontrolními rámy. Moc si nás nevšímali a vypadalo to, že na nás opravdu nemají čas. Snad třikrát jsem se musela zeptat, co je s našimi věcmi za problém.

,,Nechali jste si v batohu tablet. Ten se musí vyndat.“

Tablet! Honzíkův tablet zůstal v neoprenovém obalu v jeho batůžku. Na jednu stranu jsem se naštvala sama na sebe, že jsem na něj zapomněla, ale pak hned na toho pána v uniformě. Proč nás tady proboha nechává čekat kvůli takové blbosti? Proč se na něj prostě nepodívají a nenechají nás odejít ke gatu?

Snažila jsem se mu vysvětlit, že už začínáme docela spěchat a jestli by tedy nemohli ten tablet zkontrolovat, abychom mohli jít.

,,Vydržte. Pak se podíváme.“

Nedívala jsem se, jak dlouho jsme tam byli. Snažila jsem se urgovat u uniformovaného pána navrácení našeho batůžku a zároveň odpovídala klukům na milión dotazů, proč ještě nejdeme do letadla a kdy už tam budem.

Nakonec se konečně rozhodli tablet zkontrolovat, odebrat nějaké vzorky z obalu a nechat nás odejít ke gatu. Dorazili jsme ale bohužel pozdě. Pozemní personál nám oznámil, že letadlo je už zavřené a už nemůžeme nastoupit. V tu chvíli jsem měla v hlavě prázdno. Zmohla jsem se akorát na to, abych se jich zeptala, proč nás nevyvolali, nebo se alespoň nepodívali na záznam z bezpečnostní kontroly. U našich palubních lístků bylo přece zaznamenáno, že jsme kontrolou prošli? Stevardi jen pokrčili rameny.

Co teď? Krosnu jsme měli odbavenou, ale tu nám snad vrátí. Náhradní let žádný není, protože trasu Vídeň – Nice létá jen Wizz Air a ten vypravoval další let až ve středu večer.

Dvakrát jsem se zhluboka nadechla a sedla si na nejbližší sedačku.

,,Kluci, letadlo nám uletělo.“ Uviděla jsem dva vyděšené obličejíčky. „Máme teď dvě možnosti. Buď se nějak vrátíme domů a do Francie nepojedeme, nebo si dneska najdeme hotel a zkusíme se do Nice nějak dostat zítra.“

„Mami, já chci strašně moc do Francie, já se tam hrozně těším,“ řekl Adámek.

„Já taky,“přidal se Honzík. „A když nepoletíme letadlem, ale po zemi, tak mi to vůbec neva. Hlavně když jsme spolu.“ Nemá totiž rád létání.

Dojali mě. V tu chvíli jsem ale věděla, že to zvládneme. Nevěděla jsem jak, kdy a kolik to bude stát, ale byla jsem si jistá, že se do Nice dostaneme.

Po hodině a půl čekání na naši krosnu, nám bylo oznámeno, že asi nejspíš odletěla do Nice bez nás. Prý se tam máme stavit na letišti a když tam nebude, můžeme sepsat reklamační protokol o ztrátě zavazadla tam. Měli jsme tedy 1 notebook, 1 tablet, 2 telefony a sluchátka, peníze, kreditku, doklady, pastelky, papíry, naše vlajkové pexeso, pití, pro mě jedno náhradní triko a pro kluky jedny ponožky a jedny trenky v každém z batůžků. Všechno ostatní bylo v krosně a ta nejspíš někde nad Alpami.

Před půlnocí jsme dorazili do hotelu nedaleko hlavního nádraží ve Vídni, který jsem našla na booking.com. Kluci byli skvělí. Všechno uchodili sami a dokonce ani neusnuli ve vlaku z letiště na nádraží. Jakmile jsem je uložila do postele, okamžitě spali. A já jsem se spolu s manželem a maminkou na telefonu pustila do hledání náhradního spojení. Dost mi pomohla stránka omio.cz, kde můžete hledat letecké, vlakové i autobusové odkudkoli kamkoli v jednu chvíli.

Neletíme, jedeme po zemi

Druhý den ráno jsme odešli z hotelu asi o půl 10 ráno. Dali jsme si v mekáči snídani a koupili si jízdenku na vlak do Mnichova. Čtyřhodinová cesta rychlíkem přes Salzburg a Linec byla zážitkem nejen pro děti. Krásná příroda, která nám ubíhala za okny, nás ujistila v tom, že cestování po zemi opravdu nebyl špatný nápad.

V Mnichově jsme si nakoupili nějaké jídlo, zubní pastu a kartáčky. Pak už jsme šli hledat autobusové nádraží. Zbytek naší vytyčené trasy jsme už totiž měli urazit po silnici. Kdyby mi někdo v pohodlí domova nabídl 12-ti hodinou cestu autobusem přes kus Evropy, asi bych si tu nabídku nechala s radostí ujít. Ovšem ve chvíli, kdy jsme byli už 500km od domova a čekal nás zarezervovaný byteček na Azurovém pobřeží, se mi už chtělo jen jet dál a bylo mi jedno, jak dlouho v tom autokaru strávíme.

Vyjeli jsme asi v 9h večer z centrálního autobusového nádraží v Mnichově. Kluci po chvíli usnuli každý na jednom dvousedadle. Projeli jsme Švýcarskem, kde byly snad dva metry sněhu a silnice celé bílé, přejeli jsme švýcarsko-italskou hranici a první zastávka nás čekala až v Miláně. Přistoupilo pár lidí a pokračovali jsme do Janova. Kluci pořád spali.

V Janově strašně pršelo. Ale opravdu příšerně. Na ulicích bylo téměř všude snad 5cm vody. Lidi, kteří nastoupili do autobusu, byli úplně promočení.

Pokračovali jsme podél pobřeží do Francie. Na italsko-francouzské hranice jsme dorazili kolem 7h ráno a odjeli tam odtud asi o hodinu později. Celníci a imigrační policie dělali svoji práci opravdu důkladně. Kluci se zrovna vzbudili, když uličkou mezi sedadly procházel policista se samopalem přes rameno. Málem jim vypadly oči! Kousek za hranicemi už nás čekalo Nice.

Konečně v cíli

V Nice na letišti naše krosna samozřejmě nebyla. Sepsala jsem s paní ze zákaznického servisu report o ztrátě zavazadla, koupili jsme si lístky na tramvaj, která jezdí z letiště do města a odjeli jsme do centra. Našli jsme náš byt, který jsem rezervovala přes booking.com a ubytovali jsme se. Potom jsme museli vyrazit na nákupy, protože nám chybělo čisté oblečení, hygienické potřeby a samozřejmě jídlo. Během pobíhání po obchodech jsme se už začali kochat krásami Nice.

I další dva dny jsme strávili procházkami po městě. Nikdy jsme neměli žádný plán, vždy jsme šli tam, kam se nám zrovna zalíbilo. Nějakou chvíli jsme strávili na parádním dětském hřišti, potom jsme se stavili v italské restauraci na oběd, pak jsme se najednou ocitli v historické čtvrti a vystoupali jsme na vrcholek nad městem s krásným výhledem na moře i staré město. Když jsme sestoupili zpět k moři, jen tak jsme se poflakovali po pláži, skládali z kamenů nápisy a poslouchali, jak vlny nosí kameny tam a zpět.

Prošli jsme se po promenádě Angličanů a zastavili se u památníku obětem teroristického útoku z roku 2016. Tehdy terorista najel nákladním autem do davu lidí slavících na promenádě státní svátek Dobytí Bastilly a zabil 87 lidí včetně několika dětí. Potom jsme si o terorismu, nenávisti a rasismu dlouho povídali.

Monako

V pátek jsme odjeli vlakem na výlet do Monaka, které je od Nice asi 20km daleko. O tomto výletu, který jsem si pro kluky naplánovala ještě doma, jsem jim neřekla a netušili, kam jedeme, dokud jsme nevystoupili na zastávce Monaco-Ville. Kluci byli nadšení! Původně jsme měli letět jen do Francie. Ještě ale nebyl dovolené konec a už jsme měli navíc Německo, Švýcarsko a teď dokonce Monako! Začali si vypočítávat země, které už letos navštívili.

Monako nám učarovalo! Honzík ho nazval „Schodišťov“, protože schodů bylo v Monaku opravdu spoustu. Úzké uličky, drahá auta, jachty, vysoké domy vystavěné v několika úrovních se stromy na střechách… Zase jsme půl dne strávili potulováním se ulicemi a užívali jsme si turisticky atraktivních míst, kde žádní turisté nebyli.

Měli jsme naplánovaný jediný cíl – Oceánografické muzeum. Tam jsme nakonec přišli kolem poledne a strávili tam téměř čtyři hodiny. Návštěvu doporučuji opravdu všem, nejen mořským nadšencům jako je náš Honzík. Součástí muzea jsou obrovská akvária, kostry mořských savců v životní velikosti a různé expozice například o ochraně a čištění oceánů nebo záchraně mořských želv.

Počasí si neobjednáte…

Když jsme dorazili v pátek večer vlakem z Monaka zpět do Nice, pršelo. Než jsme došli do našeho dočasného bytu, dost jsme zmokli. V noci déšť neustal a pršelo i ráno. V poledne už lilo a v sobotu večer se přidala ještě bouřka. Skutečně nádherné azuro. V neděli ráno, kdy jsme měli opustit náš byt, stále ještě pršelo. Měli jsme sice koupené náhradní oblečení, ale holínky, pláštěnky nebo deštník jsme opravdu neměli. Neměli jsme ani nepromokavé boty.

V muzeu Henriho Matisse, kam jsme se v neděli dopoledne vydali, měli zavřeno kvůli bouřce. Ve vedlejším archeologickém muzeu neměli ani šatnu, ani bufet a ani zapnuté topení. Byli jsme promočení až na kost. Stavili jsme se ve městě, koupili jsme si suché boty a vyrazili směrem na letiště. Tam jsme si dali oběd a k bezpečnostní kontrole jsme pro jistotu vyrazili asi dvě hodiny před plánovaným odletem, abychom měli dostatečnou časovou rezervu. V době, kdy jsme z Nice odlétali, stále sužovaly celý region vytrvalé deště a bouřky. Během povodní pak zahynulo několik lidí.

My jsme dorazili do Vídně a potom do Brna a domů naštěstí v pořádku. Byl to intenzivní týden plný zážitků a krizových situací, ale v konečném důsledku to byla super dovolená. Kluci byli skvělí, všechno zvládli a byli mi báječnými parťáky na cestě. Opět se mi potvrdilo, že děti většinou zvládnou mnohem víc, než si my dospělí dokážeme představit. A nejdůležitější je se nebát a vydat se do světa.

Těším se, až se na Azurové pobřeží vydáme příště a snad i počasí nám bude přát víc.

P.S. Chcete vědět, jak to dopadlo s naší krosnou se všemi věcmi? Byla celou dobu na letišti ve Vídni a my jsme si ji tam po návratu vyzvedli 🙂