Třeba tak, že se domluvíte s pár kamarádkami, matkami jiných domškoláků, a potkáte se u jedné z nich. Dáte si kafe a pokecáte si, zatímco děti:
učí mladší rybařitbrodí se v potocekoupají se v rybníceskáčou na trampolíněopékají buřtyhrají si na pískujezdí na koloběžceběhají po louceloupají bramboryzkoumají šneky a žábynebo si jen tak povídajíBez nevyžádaného hodnocení, příkazů a zákazů nebo jakékoli organizace aktivit ze strany dospělých se nám obvykle sejde 7 dětí ve věku 2-9 let, které se vzájemně baví, inspirují a hlavně si hrají.
Peter Gray ve své knize Svoboda učení píše:
,,Samovzdělávání prostřednictvím her a zkoumání vyžaduje obrovské množství nenaplánovaného času – času dělat si, co chceme, bez stresu, kritiky nebo zasahování ze strany autorit. Tento čas je potřebný k získávání přátel, k hraní si s myšlenkami a materiály, k vyřešení nejrůznějších problémů, k zažití nudy a k vytváření vášní…
Ohromné množství učení nastává při interakci s ostatními. Když ve školách oddělujeme děti podle věku, ochuzujeme je o příležitosti komunikovat s ostatními, od kterých se toho mohou naučit nejvíce…
Ve věkově různorodých skupinách získávají mladší děti dovednosti, informace, myšlenky a inspiraci od starších. V takových skupinách mohou mladší děti dělat věci, které by byly příliš nebezpečné nebo složité, pokud by je dělaly samy nebo s dětmi stejného věku. Starší děti mají také užitek z věkově rozdílných interakcí. Učí se, jak být vůdci a vychovateli. Vyvinou si smysl zodpovědnosti vůči ostatním. Také si upevní a rozšíří vědomosti díky tomu, že je vysvětlují mladším dětem.”
A přesně tohle se opravdu děje, když se dětem do jejich her nepleteme.
Unschooleři nedělí svůj den na školu a volný čas. Nedělí ani svět na předměty. Taky neřeší, kdo z nich už umí číst nebo psát. Nepoměřují se, nepovyšují se jeden nad druhého. Nejsou spoutaní očekáváním ostatních, nejsou zvyklí na vnější hodnocení nebo řízení. Jejich život je jen jejich a to samé jim připadá přirozené respektovat i u ostatních.
Setkáváme se s naší unschoolerskou partičkou nepravidelně a zcela dobrovolně. Nikde není řečeno, jak často, kde a v jaké sestavě se musíme sejít. Vše je o domluvě, momentálních možnostech a hlavně svobodné vůli každého z nás. Když si děti vymyslely, že by chtěly setkání spojit i s přespávačkou, nebylo nic jednoduššího, než ji uskutečnit.
Tohle je život. Tvoříme si ho sami s lidmi, se kterými nám je dobře a na místech, kde je pohoda a souznění.
Možností, jak sobě i dětem dopřát dostatek sociálních kontaktů je spoustu. Ve skutečnosti mnohem víc a mnohem přirozenějších, než nabízí škola. Naše děti se setkávají se stejnými lidmi jako my dospělí. Naši přátelé jsou různě staří, mají různé životní názory, zkušenosti, vzdělání, pohlaví i politické preference. Stejně jako my se i děti chtějí setkávat jen s lidmi, kteří s nimi jednají s úctou a respektem. Mají kamarády mezi dětmi i dospělými. Vědí, že nemusí trávit čas s nikým, s kým jim není dobře.
Kromě toho chodí kluci jednou týdně do kroužku. Kdysi jich zkusili víc, ale nakonec se rozhodli v těch ostatních nepokračovat. Pokud by o to stáli, jistě by byla možnost najít, nebo založit nějakou komunitu nebo skupinu domškoláků, ale vzhledem k tomu, že kluky i mě děsí představa jakékoli pravidelnosti, zatím nic takového nehledáme. 
Výhoda domácího vzdělávání je právě ta možnost vybrat si, co právě nám vyhovuje. Každá rodina si může vytvořit svůj vlastní způsob kdy, kde a jakým způsobem se bude s dalšími lidmi setkávat.
Výhoda domácího vzdělávání je právě ta možnost vybrat si, co právě nám vyhovuje. Každá rodina si může vytvořit svůj vlastní způsob kdy, kde a jakým způsobem se bude s dalšími lidmi setkávat.Věřím, že podobnou partu, si můžete vytvořit i vy. I když se může zdát, že kolem sebe takové lidi nemáte, zkuste se jen víc ptát, dejte o sobě vědět, rozhoďte sítě na Facebooku nebo Instagramu… Někde vaše spřízněné duše jistě jsou a možná hledají zrovna někoho, jako jste vy a vaše rodina.